Čokoládové srdce

19. června 2011 v 17:59 | Moos

Věnováno všem, kteří nad sebou nepochybují a berou se takoví, jací jsou.

Žánr: Ve stylu Jacqueline Wilsonové
Autor: Moos
Počet kapitol: Plánováno okolo třiceti pěti
Stav: Rozepsaná
Dosavadní počet stran ve Wordu: 1
Popis:
ZATÍM NEUVEŘEJNĚN
...

- OBSAH -
 

Nevyzpytatelný osud

13. června 2011 v 15:29 | Moos

Věnováno osudu, za to, že je to taková vrtkavá svině který se nedá věřit.

Žánr: Fantasy
Autor: Moos
Počet kapitol: Plánováno okolo čtyřiceti
Stav: Rozepsaná
Dosavadní počet stran ve Wordu: 1
Popis:
ZATÍM NEUVEŘEJNĚN
...

- OBSAH -

1. NENÁVIST

30. května 2011 v 21:39 | Moos

1. NENÁVIST


"Crrrrrrrrr!" Rychle jsem chňapla po starém zrezivělém budíku, který jsem před měsícem našla na smetišti a sama si ho opravila. Neměla jsem čas ani náladu poslouchat otcovi nadávky a tak jsem budík hbitě vypla. Bylo půl páté. Nejvyšší čas vstávat.
Položila jsem budík zpátky na špinavý okenní parapet a vstala z postele. Po špičkách jsem došla do koupelny a snažila jsem se při tom nezpůsobit žádný randál.
Tiše jsem za sebou zavřela dveře a sirkami zapálila krátkou svíčku. Koupelnu ozářilo chabé oranžové světlo a já jsem se šla podívat na svůj odraz v zrcadle, které jsem minulý týden koupila za peníze z brigády.
Odraz mě nijak nepřekvapil. Ze zrcadla na mě pochmurně zahlížela vyzáblá šestnáctiletá dívka, s fialovými kruhy pod hnědýma očima a popraskanými rty. Její křídově bledá kůže kontrastovala s jejími tmavě hnědými mastnými vlasy. Oblečena byla do špinavé noční košile, u které už se nedala určit původní barva. Na krku jí visel zlatý medailonek.
Stiskla jsem ho. Byla to nejcennější věc, jakou jsem kdy vlastnila. Nejenom finančně, ale i duševně měl ten medailonek pro mě velkou cenu. Myslím, že kdybych ho prodala ve zlatnictví, dostala bych za něj klidně i sto dolarů. Za to bych nám koupila spoustu trvanlivého jídla a nějaké oblečení. Ale nemohla jsem ho prodat. Byla to jediná věc, která mi po mámě zbyla.
Snažila jsem se potlačit pláč.
Teď nebyl čas smutnit.
Přešla jsem k sudu s vodou, pro kterou jsem byla včera večer a opláchla si obličej. Z přibitého kusu dřeva jsem vzala několik usušených kopřiv, ty jsem namočila a začala si s nimi přejíždět po vlasech.
Za ty roky se to osvědčilo jako docela dobrý šampon. Na ten z drogerie jsme neměli, stejně jako na mýdlo, ručníky nebo papírové kapesníky.
Nebylo tu nic, čím bych si mohla obličej a vlasy utřít a tak jsem musela počkat, dokud mi neuschnou sami.
Po tom, co jsem se omyla kusem karbolového mýdla, které jsem koupila za posledních pár pencí z brigády, jsem si došla na záchod do rozpadající se kadibudky a učesala si vlasy starým hřebenem. Ještě jsem si bleskově bez zubní pasty vyčistila zuby kartáčkem, kterému vypadávaly štětiny přímo po chumlech.
Neměla jsem čas snažit se upravit, protože jsem ještě musela uklohnit něco k snídani, připravit všem svačiny do školy, zapakovat si učení a vzít si na sebe pokud možno čisté oblečení.
A k tomu všemu jsem slyšela, jak se ostatní moji mladší sourozenci probouzí a stěžují si, že je jim zima a mají hlad.
S povzdechnutím jsem otevřela dveře koupelny a vyšla vstříc dalšímu pochmmurnému dni, který si pro mě dozajisté připravil nejedno "milé" překvapení.
Anna si na své posteli hrála s jedinou barbínou, kterou měla.
Roland si povídal se slimáky, které choval už několik let. Pro slimáky tu byly ideální podmínky. Zima, přítmí, vlhko. A s krmením nebyl problém, na zahradě rostl menší prales. Na sekačku jsme neměli a já se občas o prázdninách pokoušela ji trochu posekat kosou, ale moc mi to nešlo.
Richard ožužlával konec obyčejné tužky a psal něco na list zmačkaného papíru.
Tak to jsou oni, mí sourozenci. Hned po mámě jsem je milovala nejvíc na světě. Nejvíc z nich jsem sice měla ráda Richarda, protože mi byl hodně podobný a byl to stejný pesimista a introvert. Ale samozřejmě jsem dělala, že je mám ráda všechny stejně. Nechtěla jsem jim ublížit. Stačilo, že přišli o matku.
Otec už v domě naštěstí nebyl. Zřejmě odešel něco vykrást, nebo vybírat popelnice, možná zkoušel žebrat. Otce jsem nenáviděla. Byl to tlustý úchylný slizoun, který kradl, znásilňoval a možná i vraždil. Mě ani ostatním se vůbec nevěnoval. Naposled jsem ho viděla na Vánoce, i když jsem někdy ráno zahlédla jeho obtloustlou siluetu rozvalenou na starém gauči.
Ale vyhovovalo mi to tak. Připadalo mi, jako kdybych byla dospělá a měla vlastní dům a Richard, Roland a Anna byly moje děti.
Vlastně to tak nějak bylo i doopravdy. Byla jsem sama, na výchovu tří dětí a sebe. Za těžce vydělané peníze jsem nám kupovala jídlo a oblečení. O dům jsem se taky starala sama. Nebyl tu nikdo, žádný hodný strýček, nebo babička, kteří by se o nás postarali. Všichni buď umřeli, nebo o nás nestáli.
Často jsem propadávala hlubokým depresím, že umřeme hlady a zbydou z nás jen kostřičky, které zahalí prach. Že na světě není už vůbec nikdo, koho bysme zajímali. Že jsme jenom my, já, Anna, Roland a Richard.
S dalším povzdechnutím jsem všechny objala, dala jim pusu na čelo a zašeptala, ať si dojdou na záchod a vyčistí si zuby.
Já jsem šla do kuchyně něco uvařit.
Na výběr toho moc nebylo. Ve staré ledničce, která se jednoho rána objevila v kuchyni (nejspíš jí táta ukradl v nějakém domě), bylo jen mračno flašek s pivem, pár kousků sýru a salámu a drobeček másla.
Za lahvemi jsem našla ještě dvě vejce. Vzala jsem tedy rezavou pánev a postavila jí na krbovou plotýnku.
Fungovalo to podobně jako normální plotny na plyn, jen v tom rozdílu, že jsem vždycky před vařením musela zatopit dřívím. Součástí "plotnokrbu" byla i malá pec, ve které jsem občas pekla.
Na pánev jsem vyžbluňkla trošinku oleje (musela jsem s ním šetřit) a rozklepla jsem na ní dvě vajíčka.
Na vrch jsem dala poslední tři plátky salámu a dochutila jsem to špetkou soli.
Všechno jsem dala na stůl a k tomu na talíř nakrájela tvrdý chléb.
Ještě jsem každému byla do studny pro vodu na pití a snídaně byla hotová.
Když se Anna, Richard a Roland vrátili omytí a v čistém oblečení, hladově se na snídani vrhly.
"Jen si dejte." Pobízela jsem je.
"Pořádně se najíte až k večeři, protože školní obědy nestojí za nic. Dali by jste si topinky? Zbylo tady ještě několik krajíců tvrdého chleba. A mohla bych k tomu koupit každému jedno jablko. Co vy na to?"
Sourozenci s plnými rty přikyvovali a cpali se jako kdyby týden nejedli.
Já jsem šla všem zapakovat tašky do školy a zkontrolovat, jestli si udělali úkoly.
Richard měl samozřejmě všechno v pořádku a slohovou prací zaplnil svým drobounkým písmem tři stránky. Pousmála jsem se.
Roland si chtěl do školy nenápadně přibalit slimáka, aby si měl s kým povídat, ale nebyl to nejlepší nápad. Vzala jsem ho štítivě do rukou a pokud možno opatrně (Roland byl na svých slimácích závislý) ho hodila do špinavého skleněného terária, kde ostatní slimáci okusovali listy trávy.
Anna si neudělala úkol z matematiky, ale nevyčítala jsem jí to, protože včera pozvracela kadibudku, chudák.
Každému jsem do tašky přibalila jeden tvrdý krajíc chleba, který jsem namazala máslem, navrch dala sýr a osolila to. Sama jsem si vzala jenom jedno nahnilé jablko. Sourozenci měli přednost.
Naházela jsem si do tašky učení, penál a převlékla se z noční košile do trička s krátkým rukávem a k tomu jsem si vzala džíny. Snažila jsem se ještě narychlo udělat něco s vlasy, ale nakonec jsem je stáhla do ohonu jako každý den.
Odvedla jsem děti do školy a před základkou se s nimi rozloučila. No a já jsem se vydala vstříc leedskýmu gymplu, do kterýho jsem bohužel musela chodit. Nevěděla jsem, k čemu mi v dospělosti bude odmocnina z padesátišesti, nebo síran zinečnatý či co je to rubín. Vystačila jsem si s tím, co jsem uměla teď.
Uměla jsem se domluvit třemi jazyky, spočítat si jestli mě někdo neošidí v krámě a uměla jsem se postarat o rodinu. To mi stačilo. Ach jo. Trapná škola ...
 


14. února 2011, po hodině chemie, hodina matematiky.

28. května 2011 v 23:58 | Moos
14. února 2011, po hodině chemie, hodina matematiky.

Rozrazila jsem dveře od holčičích záchodů a utíkala směrem k učebně matematiky. Už už jsem chtěla otevřít a omluvit se Farllewordovi za pozdní příchod do hodiny, ale zjistila jsem, že ve třídě ještě nebyl. Oddechla jsem si. Nesnášela jsem vysvětlování, omlouvání, recitaci, představení nebo zkoušení u tabule, dokonce jsem ani neslavila narozeniny ve strachu, abych nemusela říkat nějaký proslov a nebo se tvářit jako že se mi líbí něco, co je mi ve skutečnosti odporné nebo se mi to nelíbí. Byla jsem taková trochu stydlivá na veřejnosti.
Posadila jsem se tedy na svoje místo, aniž bych se koukla na židli, což většinou dělám. Chyba. Tvrdě jsem na to doplatila. Většinou se na židli dívám než si sednu, abych neměla na kalhotech nebo sukni něco, co nechci (vodu, zbytky svačiny, drobky, ...) . Cítila jsem, jak v obličeji rudnu. Taky jsem cítila něco vlhkého, jak se mi to vsakuje do sukně a kalhotek. Byla jsem tak vytočená, že jsem zavřela oči a chtěla jsem, abych mohla vrátit čas a podívat se na židli ještě před tm, než bych na ní dosedla.
Pomaloučku jsem se zvedla. Patty Williamsová a Patrik Cornwall se smály snad ze všech nejvíc, ale připadalo mi, jako kdyby se mi posmívala celá třída, dokonce i Ben Fuggi. Třída se se mnou zatočila a já jsem najednou dostala záchvat vzteku. Pravou rukou jsem ten blivajz (zjistila jsem, že to bylo mejdlo) setřela ze židle a snažila jsem se, aby mi na ruce zůstalo co nejvíc mejdla. Vůbec jsem nevěděla, co se to se mnou dělo, ale nijak jsem tomu nechtěla zabránit. Prostě jsem se na to v klidu dívala, jako kdyby mojí pravou stydlivou osobnost zavřeli do části mozku, která neměla vůbec žádnej vliv na moje tělo. Moje druhá, odvážnější polovička mejdlo vymyčkala z pěsti do otevřený držky Patt Williamsový, která byla tak vykulená, že se ani nestačila bránit. Zbytek mejdla jsem jednoduše otřela o Patrikův rypák a ještě mu flusla do xichtu.
Třída ztichla. Hodila jsem si přes rameno tašku,rozzuřeně jsem dupala směrem ke dveřím od třídy a přitom jsem omylem shodila ze židle Katty McBrownovou, která z toho všeho měla děsnou prdel.
Když jsem zaklapla dveře od třídy, začala jsem brečet. Nevěděla jsem, co jsem to právě teď udělala. Po schodech jsem seběhla do přízemí a vyletěla ze školy dřív, než by mě mohl kdokoliv zastavit.
Věděla jsem, že z toho budu mít průser. Nejen z toho, že jsem utekla ze školy, nejen z toho, že jsem do držky Patt Williamsový vymačkala mejdlo a Patrikovi Cornwallovi otřela zbytek o xicht, do kterýho jsem mu taky flusla a mimoděk jsem taky ze židla shodila Katty McBrownovou. A po tomhle výkonu se zřejmě učitelé dozví, že byla moje práce i "chemický žertík". Ani nemluvím o tom, jak budou vyvádět rodiče, hlavně máma.
Řasenka se slzama mi stejakala po obličeji a zanechávala za sebou jenom černý čáry. Vlasy se mi nějakým záhadným způsobem celý rozcuchaly a už jsem si vůbec nepřipadala zajímavá se svým hennováním XXX.
V tuhle chvíli mi mohl pomoct jenom jedinej člověk na světě. Můj nejlepší kámoš Stuart, kterej byl taky gothic styl a nejlepší člověk v mým mizerným životě. Jedině on mi mohl pomoct dostat se z týhle bryndy.
V tašce jsem měla několik drobnejch na situaci nejvyšší nouze a tak jsem počkala na nejbližší zastávce MHD a koupila si lístek. Stuart bydlel u Picadilly Circus, v malý postranní uličce v jednom zrenovovaným starým baráčku.
Vyndala jsem si zrcátko, kapesníček a odličovač. Snažila jsem se ze sebe nějak dostat rozteklou řasenku a vytvořit si novej make-up.
Když jsem se dala trochu do kupy, vyndala jsem si z tašky lihák a rukou si na něj načmárala "Připravit se na pořádnej výprask".
Potom jsem ještě z tašky vyndala můj parfém, Black fantasy. Řádně jsem se jím navoněla a do uší si strčila sluchátka od starý oflákaný MP3. Paramore mi dali hned větší chuť dýchat.
V Picadilly Circus jsem vystoupila a štrádovala si to přes náměstí, odkud byla vidět ona ulička, ulička Steven street, kde bydlela moje spása, můj nejlepší kámoš Stuart.
Když jsem došla před stuartův dům, několikrát jsem zazvonila. Vykoukla na mě známá Stuartova neoholená tvář s věčným gothickým úsměvem na tváři. Vrhla jsem se mu kolem krku.

14. února 2011, po velké přestávce, hodina chemie.

28. května 2011 v 18:09 | Moos
14. února 2011, po velké přestávce, hodina chemie.

Stihla jsem akorát tak odhodit hadr do umyvadla a už se to ve třídě začalo hemžit mými spolužáky. Nenápadně jsem dosedla na již souchou židli a jen stěží jsem se ovládala při představě, co mělo následovat.
Zazvonilo se a téměř ihned se zaklaply dveře od učebny chemie a před katedrou stál profesor Newman.
"Vstyk!" Poručil. Jen neochotně jsem se zvedla. Takovýho pohybu po ránu.
Každého z nás si změřil přísným pohledem, který netoreloval žádné porušení školního řádu. U mě se pohledem chvíli zastavil a viděla jsem, jak se mu v očích zrcadlí pohrdavý výraz, zřejmě nad mým účesem (dneska jsem si do vlasů zapletla tři stříbrné řetězy a vylepšila to třpytkama).
"Posaďte se." Řekl Newman svým starým, ale autoritou nabitým hlasem.
"Rozdej papíry." Podal kupičku bílých papíru Katty McBrownové, která naštěstí uměla anglicky a rozuměla Newmanovi úplně přesně, narozdíl od stejného pokynu řečeného v německém jazyce.
"Minulou hodinu jsem vás upozorňoval na písemnou práci z Kovů I. skupiny. Doufám, že jste se na ní pečlivě připravili a já budu rozdávat jen samé výborné známky. Na papír se každý z vás podepíše a napíše dnešní datum, připomínám, je 14. února." (Jako kdybych tohle datum dneska do deníku nepsala nejmíň stokrát) "Sedněte si každý sám, vezměte si propisku a všechny věci schovejte do lavic."
Jen neochotně jsem strčila deník a ostatní věci do lavice a na lavici jsem si nechala jenom již podepsaný papír s datumem a tužku. Čekala jsem, že to každou chvíli přijde a sledovala jsem Patty jako ostříž.
Patty Wiliamsová si právě chtěla z kabelky vytáhnout propisku na test, ale když jí otevřela a šáhla dovnitř s hlavou otočenou k Melanii (její největší kumpánce) s kterou právě probírala kdo z kluků má nejhezší zadek, zavřískla tak mocně, až Ben Fuggi poprskal džusem Katty McBrownovou, která se na něho otočila a vlepila mu pořádnou facku. Hopeři se smáli tak moc, až jejich vůdce, Patrik Cornwall, narazil prudce do opěrky židle, kde měl přehozenou mikinu nasáklou vodou a všechna voda, která byla dřív na mojí židli, zmáčela jeho tričko a postříkala i jeho spolusedícího.
Já jsem se hlasitě rozesmála a sledovala jsem chaos panující v naší třídě.
Jediný, kdo byl v pohodě, byla parta fetujících dětí. Ty se jenom omámeně otáčely za vším tím rozruchem a říkaly si, jestli si náhodou nějak špatně nešlehly.
Newman zatím běhal po třídě a pokoušel se dát všechno do pořádku.
Nakonec to vyřešil tak, že všem kromě mě a party fetujících dětí sebral žákovský a napsal jim tam poznámky. No a jelikož jsme díky mé inteligenci, pomstě a důvtipu přišli o polovinu hodiny, Newman řekl, že test necháme na další hodinu a vytočeně začal na tabuli psát výpisky Plynných oxidů.
Já jsem se pořád neovladatelně chechtala, ale celkem dobře jsem to skryla za záchvat kašle.
Zápisek jsme ani nestihli celej, díky tomu "supr čupr pomsta plánu", který vyšel z mojí vlastní hlavy.
Šťastně jsem si nahrnula celou chemii do tašky a odhopsala jsem do učebny matiky.
Hodila jsem si na stůl geometrický pomůcky, učebku, sešit a ňáký tužky a skočila jsem si na školní hajzlík, kam jsem tak nerada chodila. Sedla jsem si na záchod do kabinky a nohou ťupkala do rytmu bláznivý písničky, která mě právě teď napadla.
Rychle jsem vykonala svojí potřebu, umyla si ruce a spěšně na sebe koukla do zrcadla.Právě zvonilo.

14. února 2011, po hodině biologie, hodina němčiny.

28. května 2011 v 16:39 | Moos
14. února 2011, po hodině biologie, hodina němčiny.

"Wir sind idioten, die nicht lernen, ein paar worte auf Deutsch kann!" Začala pištět Sebaustesová, hned jak po zvonění vkráčela do třídy narovnaná jako pravítko, s pevným drdolem na hlavě a ústy našpulenými do rovmé linky.
Svým jestřábím zrakem kmitala po třídě a každého probodla pohledem. Potom práskla o katedru svými věcmi. Z hromady sešitů, kříd, tužek, poznámek a kapesníčků vytáhla několik počmáraných papírů a ty podala Katty McBrownové.
"Give it!" Zasyčela Sebaustesová. Podle mě jí Katty nerozuměla ani slovo, vypadala, že je ráda když zvládá číslice od jedné do deseti, ale uvědomila si, že by jí ty papíry učitelka nedávala z jiného důvodu, než aby je rozdala (Katty nepatřila mezi spolehlivé jedince, vlastně byla totálně nespolehlivá).
Když na stole přistál můj papír, pousmála jsem se. Dostala jsem A+. Na jazyky jsem byla docela dobrá, ne že by mě nějak bavily, ale jako dospělá jsem chtěla bydlet v cizině. Vyjímaje angličtiny, protože si na mě naše třídní zasedla. Ale já na ní taky. Nesnášela jsem jí celou, od jejích kudrnatých blonďatých vlasů po její hnusné a odporně dlouhé růžové gelové nehty a přiléhavá tričíčka a sukínky, přes které jí bylo vidět až do žaludku. Spolu s Masonem byly sehraný tým nejhorších učitelů na škole.
"Dieser essay katastrophal. Ich erwarte, dass sie bei der nächsten prüfung zu beheben, werden wir schreiben die nächste stunde. Als test dieser gleichen Worten, wie dieser, ich hoffe, es noch schlimmer ausfallen, aber wenn deine intelligenz oder besser, außer vielleicht Miss Johansonn."
V hlavě jsem si to stíhala překládat (pozn. aut. kdo nerozumí, ať použije google překladač :D) a proto jsem na konci učitelčina proslovu cítila, jak rudnu. Sebaustesová neudělovala pochvaly zrovna často.
Učitelka zbytek hodiny vysvětlovala to, co jsem se učila včera, ale stejně jsem jí radši poslouchala a dělala si zápisky do sešitu, abych se do něj mohla kouknout, kdybych něčemu nerozumněla.
Blížil se konec hodiny a já už jsem se těšila na velkou přestávku, protože jsme mohli chodit ven. Už jsem měla zabranej takovej kouteček, kde byla lavička a nikdo tam moc nechodil, všichni byli buď nasáčkovaný u bufetu, nebo se líbali za tůjkama (odporný).
Když se zazvonilo, bleskově jsem si nahrnula věci do tašky a cupitala jsem ven.
Když jsem otevřela školní dveře, ovanul mě chladný vzduch končící zimy a nadcházejícího jara. Pomalým krokem jsem se vydala k lavičce, která na mě čekala s otevřenou náručí. Sedla jsem si a pustila se do svojí celozrnný bagety se šunkou, sejrem, majonézou, rajčaty, salátem a malým plátkem hermelínu.K tomu jsem přikusovala tyčinku SNICKERS a všechno zapíjela energy drinkem CRAZYWOLF (na zbytek dne jsem potřebovala ještě moc a moc energie, protože vydržet ve zdech téhle nudné školy mi dávalo zabrat).
Vyhodila jsem prázdnou plechovku (ale ještě před tím jsem z ní strhla zátku, kterou jsem si připla ke klíčům, protože zátky sbírám a vždycky první den prázdnin je všechny hážu do tříděnýho odpadu a připomínám si trapasy, co se mi staly za rok, kdy jsem ty zátky sbírala aby se mi už nikdy nestaly, byl to takovej můj rituál), igeliťák od svačiny a obal od SNICKERS.
Potom jesm loudavým krokem zamířila zpět ke škole, kde mě čekala nekonečně nudná hodina chemie. Když jsem dorazila do učebny, nepřekvapilo mě, že na mojí lavici ležela slupka od banánu a židle byla celá mokrá. Už jsem si na to zvykla, jak mi ostatní ze třídy dělali naschvály a za zády se mi tlemili a pomlouvali mě.
Docela slušně jsem jim to oplácela.
Ve třídě právě nikdo nebyl, a tak mi ta šlupka, vážně, čistě náhodou zklouzla do růžové kabelky Patt Williamsové a nijak mě nemrzelo, že šlupka přistála na jejím novým I-PODu.
Vodu ze židle jsem utřela hadrem a ten jednoduše a znovu omylně vymáchala na mikinu jednoho drsnýho hopera. Měla jsem jasnou představu v tom, kdo mi tyhle naschvály provádí. Šprti by si to ke mně nedovolili, na to byly moc brejlatý a tlustý. "Parta zfetovanejch dětí" byla až moc zababraná do svýho vlastního drogovýho světa a mě si jednoduše nevšímali. No a osamělí jedinci, byli rádi, že se sami v tom "třídním moři" neutopěj, ještě aby někoho naschvál zchazovaly z vraku (promiňte mi tu filozofii, ale lepší přirovnání se mi k tomu nehodilo).
No a kdo nám tu zbýval? Parta hoperů a pattyin slepičinec. Odplata byla samozřejmě nasměrovaná na vůdce jejich "gangů". Možná jsem byla sama, byla jsem divná a introvertní a gothička, ale rozhodně jsem nebyla zbabělej srab. Se svými nepřáteli jsem se uměla vypořádat. A někdy dost tvrdě ...

14. února 2011, nevím kdy přesně, hodina biologie.

28. května 2011 v 11:49 | Moos
14. února 2011, nevím kdy přesně, hodina biologie.

Ozval se drnčivý zvuk školního zvonku, který oznamoval začátek hodiny. Do třídy jako kachna vpochodoval slizský profesor Mason. Byl mi odporný. S většinou vlasů už se dávno rozloučil, ale posledních několik chomáčků měl pečlivě nagelovaných a připlácnutých k hlavě jako kus sendviče.
Jeho stařecké brýle mu asi desetkrát zvětšovaly oči, takže vypadal jako přerostlej cvrček. A ještě ty jeho křivý hnusný zuby a jak prskal když mluvil. A jak byl odporně tlustej. Byl to ten nejprotivnější a nejslizovatější učitel na celý škole. A zrovna já jsem ho musela mít v pondělí první hodinu a ještě k tomu na biologii, můj nejneoblíbenější předmět s trigonometrií a angličtinou.
"Slizák" Mason začal svůj nudný monolog o sinicích, o tématu dnešní hodiny. Sice jsem si psala všechno, co psal Mason na tabuli, ale většina toho, co říkal, mi unikla, když jsem si psala do deníku.
Patty a spol. se něčemu z plna hrdla smály, připadalo mi to tak komické, ta podoba několika slepic kokrhajících na kurníku, že jsem si málem poprskala celý svůj slavný deník.
Šprti se div nemohli upsat, aby měli všechno, co Mason říkal jako tištěné z nějaké učebnice.
I když byla teprve první hodina, měla jsem obrovské nutkání položit si hlavu na lavici a zdřímnout si. Ale radši jsem si dál psala zápis jako poslušná holčička a čmárala si přitom karikaturu profesora Masona do deníku.




Když se ozvalo zvonění, jen těžko jsem se ovládala, abych neroztáhla ruce a hlasitě si nezavýskla, že mám až do středy od biologie pokoj.
Všechny věci z lavice jsem si nastrkala zpátky do tašky a pomalu jsem kráčela směrem k učebně němčiny. Němčina mě bavila, bylo to zas něco novýho a neokoukanýho na rozdíl od angličtiny.
Posadila jsem se na své obvyklé místo, vyndala si sešit, učebku a nějaký tužky.

14. února 2011, těsně před zvoněním, u školy.

28. května 2011 v 11:49 | Moos
14. února 2011, těsně před zvoněním, u školy.

Ach ne. Už jsem skoro u školy, vidím tu ponurou bezstřechou budovu londýnskýho gymplu. Nesnášela jsem to tam. Přízemní učitelé, který pro můj styl neměli pochopnení, najivní krávy připomínající Barbie z nové kolekce od Matella, přízemní idioti myslící si o sobě jenom to nejlepší.
Na škole jsem byla snad jediná normální. Dobře, ještě tam byla normální školnice, Susan Whiteová. Měla jsem jí hrozně ráda. Nosila takový srandovní šátky všude po rukou a omotaný kolem hlavy a vždycky u sebe měla koblihu s broskvovou náplní. A měla parfém, který připomínal vanilku. A byla prostě senzační, vždycky, když jsme se vyděli, hodila po mně koblihu a přátelsky na mě mrkla.
Byla jsem do toho psaní tak zabraná, že jsem si ani neuvědomila, do koho jsem narazila. Už už jsem se chtěla omluvit za svojí debilitu a za to, že jsem té osobě shodila mobil.
Ale když jsem zjistila, že předemnou stála nakvašená Patty Williamsová i se svým slepičincem a vrhá na mě nenávistné pohledy, za to, že jsem do ní omylem strčila, přešla mě chuť. Jenom jsem jí obešla s pohledem zkus-ceknout-ty-krávo a dál jsem si čmárala do deníku.
V šatně jsem se jenom přezula do chlupatejch černejch pantoflí a s hlavou zabořenou v deníku jsem si to štrádovala nahoru, do učebny biologie.
Posadila jsem se do poslední lavice u okna, vypakovala jsem si sešit, učebnici a pár tužek.
Za několik málo minut měl začít můj každodenní trest, školní vyučování a k tomu všemu jsme měli odpoledku.
Hlasitě jsem vzdychla.
Do třídy vpochodovala Patty Williamsová i se svým věrným debatním kroužkem frigidních slepic. Následovala je parta hip-hopperů, kteří měli kalhoty u kolenou a mozek snad ještě níž.
Naše třída byla rozdělená fkat blbě. Pattyin slepičinec, hip-hopperský debatní kroužek, spolek šprtů a šprtek a ještě jsem zapomněla na partu velkejch dospělejch fetujících dětí.
No a jinak tu samozřejmě taky bylo pár nezařazenejch jedinců, něco podobnýho mě.
Ben Fuggi, kterej měl kořeny někde v Africe a hrozně miloval techno a remixy, byl celej takovej introvertní, ale jinak docela napohodu kluk.
Katty McBrownová, totální kráva, která si dokázala každýho omotat kolem prstu jen tím, že mu ukázala svůj výstřih (dřív byla vůdcem Pattyina slepičince, ale jelikož se před rokem přistěhovala Patty Williamsová, hit včech a všeho, Patty Katty jednoduše z trůnu debilky svrhla).
No a poslední zoufalec? Já. Vítejte v blázinci, milí čtenáři!

14. února 2011, časně ráno, cesta do školy.

28. května 2011 v 11:36 | Moos
14. února 2011, časně ráno, cesta do školy.

Myslím si, že kdyby jste mě potkali na ulici, nejspíš byste se lekli, nebo hodně rychle zařadili zpátečku. Ne, že bych byla nějak ošklivá, nebo snad tlustá (proboha, jen to ne), ale takhle po ránu dost často vypadám jako upír, co právě vylezl z rakve.
Moje vysoké černé boty pez podpatku ladili s mojí bledou kůží a černou sukní. Na tričku se skvěl nápis "Gothic style is the best!" , na hubené ruce se mi kývalo několik černo stříbrných náramků a na levém předloktí bylo hennou napsáno XXX.
Neznala jsem pravý důvod toho, proč jsem si nechala "vyhennovat" právě tři X. Ale připadala jsem si s tím zajímavějši, každý den jsem měla o důvod víc, že jsem se rozhodla právě pro tohle hennování.
Obličej jsem měla bledý tak moc, že kdyby jste mě postavili před bílou stěnu, nerozeznali byste kde končí stěna a kde začíná můj obličej. Černá rtěnka byla docela odvážná, alespoň bylo vidět, jak mám krásně bílé zuby. Make-up jsem moc neřešila, každé ráno jsem na sebe napatlala řasenku, černý stíny a na ruku si napsala lihákem co mám obstarat po škole.
S vlasama jsem si ale dávala záležet. Ráno jsem je vždycky asi půl hodiny žehlila, aby byly hezky rovný, občas jsem si do vlasů zapletla nějaký stříbrný řetězy, nebo obrovský mašle.
Náušnice jsem vybírala denodenně asi deset minut, v mým pokoji byly všude po poličkách jen samý náušnice, řetízky, mašle, laky, …
Ale co bych vážně nikdy, nikdy nemohla dopustit, by bylo, kdybych si nevzala kontaktní čočky. Celkem vzato je nepotřebuju, mám ten druh co vám změní barvu očí. Vlastním troje. Černý, červený a žlutý (tak trochu po upírsku, to musím uznat, upíry miluju!!!). Ve skutečnosti, bez kontaktních čoček, mám oči nudný zelený, kdyby byly aspoň hnědý!!!
Jo, a poslední věc, na kterou bych nemohla zapomenout, byl můj piercing. Měla jsem ho v pravým oboči, stříbrnej, ve tvaru netopýra. I s chirurgickým zákrokem my to všechno platila máma, jako dárek k patnáctinám. Takže jsem ho měla dva měsíce a čtrnáct dní. Narodila jsem se na přelomu 31. prosince a 1. ledna, někdy během půlnoci. Vždycky, když oslavujeme Silvestra a za oknem je vidět spoustu světýlek, začnu ječet, že je mi zase o rok víc!!!
No a takhle nějak vypadám. No, ale úplně přesně ne. Když jdu do tý nudný a hnusný mučírny, který Marie Terezie začala říkat škola, mám přes rameno ještě černou tašku, ve který mám nastrkaný všechno učení včetně svýho deníku, do kterýho právě teď píšu, i když jdu po hlavní ulici a troubí na mě auto, div mě nesrazí.
Bože, kdyby mě takhle vyděla moje matka, nejspíš by mě zabila. Můžu jen doufat, že v tom autě nebyla ona …